Horečka – zlo, nebo dobro? 3.
Vládnete-li němčinou, můžete si celý text přečíst na Christianově webu
Informationsdienst
Joswig v rubrice „Neue Medizin“.
Příčina rakoviny plic (příklad):
(Jedinou) příčinou rakoviny plic (karcinomu plicních sklípků) je prožitek strachu ze smrti znamenající pro lidský organismus biologický konflikt. Jde o to, že se náhle a naprosto nečekaně dostaneme do nějaké pro nás dramatické až šokující situace, na kterou jsme se nemohli předem připravit a kterou si nadto prožijeme v psychické izolaci. Je to moment, kdy nejsme vůbec s to reagovat rozumově a ovládá nás emoce strachu.
Již v první sekundě takovéhoto stavu ohrožení se v ovládacím bodě v mozku vyhrazeném pro plíce (v mozkovém kmeni[1] vpravo) přepne normální program na zvláštní. Tento zvláštní program se nazývá útěk. V žádném mozku člověka však dodnes neexistuje kód pro možnost, že by se k útěku daly využít technické prostředky jako auto, motorka, letadlo nebo něco jiného vhodného k pohybu vpřed. Pro všechny lidské mozky znamená „útěk“ běžet a utíkat. Aby mohl jedinec útěk před smrtícím nebezpečím (dříve to byl oheň, záplavy, divoké zvíře nebo nepřátelský kmen) dechově zvládnout, udýchat, buduje matka Příroda v jeho plících podporu, prakticky dodatečný orgán – „plíce určené pro útěk“. V sekundě vzniku šoku vnímaném jako strach ze smrti začínají v plicích růst nové, dodatečné „speciální plicní sklípky schopné vyvinout super výkon“. Ty dělají to samé, co „normální“ plicní sklípky, vpravují kyslík do krve, jen mnohem efektivněji, účinněji a výkonněji. Asi po dvou týdnech lze tyto shluky plicních sklípků – jakési dodatečné plíce – rozpoznat na rentgenovém snímku. Pro lékaře školské medicíny to je zlá rakovina – plicní nádor. Přimět mozek člověka k tomu, aby nechal vybudovat dodatečné plíce sestávající ze „speciálních plicních sklípků schopných vyvinout super výkon“ určených pro útěk, nemůže navzdory jiným tvrzením ani cigaretový kouř, ani azbest, ani černý kouř z výfuků dieselových aut a ani nic dalšího ze seznamu „rizikových faktorů“ školské medicíny.
Biologický konflikt v důsledku prožitého / prožívaného strachu ze smrti s následnou rakovinou plic se může objevit například u části obyvatelstva po vypuknutí války. Konec války potom pro tyto jedince znamená vyřešení jejich konfliktu. Smrtící ohrožení (bomby, granáty, kulky) je pryč a člověk už před ním nepotřebuje utíkat. V tomto okamžiku ovládací bod v mozku zvláštní program pro „dodatečné extra plíce“ vypne. Narostlé „speciální plicní sklípky schopné vyvinou super výkon“, které již nejsou dále potřeba, odumřou. Pro následné dění pak existují dva scénáře. Má-li člověk v průběhu výše zmíněného konfliktu v těle tuberkulózní bakterie, dostanou tyto z mozku informaci, že se mají namnožit, a to adekvátně k počtu narostlých speciálních extra plicních sklípků. Když pak extra plicní sklípky po ukončení zvláštního programu díky vyřešení konfliktu odumřou, tuberkulózní bakterie je zesýrovatí a odbourají (nekróza) a tělo je následně stráví a odstraní, resp. vykašle. Toto zveme plicní tuberkulózou. Tuberkulózní bakterie jsou tak řečeno skalpelem přírody. Nemá-li jedinec v těle žádné tuberkulózní baktérie, tak se odumřelé extra plicní sklípky v daném místě zapouzdří a tkáň v daném místě zjizví, zacelí se. Rozdíl: Zatímco při lékařské prohlídce v rámci prevence rakoviny 40 let po válce nejsou pozůstatky plicní tuberkulózy – kaverny (dutiny) vypadající jako slabé světlé flíčky – žádnému lékaři nápadné, zcela neškodné 40 let staré jizvy, které se vytvořily kvůli chybějícím tuberkulózním baktériím, už lékaři mnohdy odhalí a interpretují je jako „zlý, opravdu zlý plicní nádor“. Jestliže si chudák člověk při vyslechnutí takovéto diagnózy prožije znovu ten samý šok s obsahem strachu ze smrti „…nyní zemřu na rakovinu…“, objeví ošetřující lékař během dalšího kontrolního vyšetření vedle 40 let starých jizev nový nádor.
Během tuberkulózy se jedinec nachází ve fázi trvalého klidu (trvalé vagotonie[2]), má teplotu / horečku a především v noci se silně potí. Léčba, tak jak je běžně chápána, v Germánské nové medicíně® na rozdíl od školské medicíny neexistuje. Vždy je však třeba se postarat o to, aby hojivá fáze proběhla bez vyrušování. V případě tuberkulózy potřebuje tělo hodně bílkovin. Uzdravující proto musí mít dostatečný přísun jídla. Jinak je péče o jedince normální, častější výměna pyžama a povlečení během pocení a hlavně klid.
(Nyní by se mohla vynořit otázka, proč tělo nezvyšuje teplotu také tehdy, když se musí pro potřeby útěku vytvořit speciální plicní sklípky. No je to proto, že v případě útěku musí organismus nasadit veškeré své síly na akci, je třeba se na běh plně soustředit a zohlednit je přitom nutné též další potřeby. Ochlazování tak má v tomto případě přednost před zvyšováním tělesné teploty. Je ale dost dobře myslitelné, že v plicích nějaké lokální navýšení teploty probíhá.)
Horečka, a to i ta déle trvající, nemá být potlačována, resp. snižována, protože je pro řádné proběhnutí hojivé fáze nezbytná. Lidské tělo není tak hloupé, resp. mozek tak neschopný, aby zvyšoval teplotu tak moc, že by vznikla život ohrožující situace. Ze strany školské medicíny bývá kvůli vysoké horečce často vyvoláván strach a panika, avšak podle medicínské příručky, slovníku pro klinickou praxi – Pschyrembel – Klinisches Wörterbuch (de Gruyter, Berlin) –, o kterém by lékaři školské medicíny asi těžko tvrdili, že jde o nějaký bezvýznamný Mickey-Maus-sešit, se horečka přes 41 °C objevuje vzácně. Snaha snižovat horečku se tedy týká jenom malého rozsahu dvou stupňů od 39 °C do 41 °C.
Autor si je poměrně jistý, že veškeré práce školské medicíny o tom, že příliš vysoká teplota tělu škodí kvůli ničení bílkovin, jež jsou tělu vlastní, se zakládají pouze na pokusech prováděných ve zkumavkách, a ne na pozorování u živých lidí nebo na sledování patologických skutečností u zemřelých.
Když má někdo horečku 42 °C a nachází se v hluboké vagotonii, není třeba se o něho kvůli příliš vysoké teplotě strachovat, a to i když horečka přetrvává delší dobu. Například leukémie může trvat až tři měsíce a tuberkulóza dokonce devět měsíců. Je známo, že lidé, kteří měli (i po delší čas) vysokou teplotu, se po jejím odeznění cítili výtečně, jako znovuzrození, a mohli vytrhávat stromy i s kořeny. Když rodinní příslušníci a lékař nepanikaří a sami navíc vědí, proč se horečka objevila, cítí se i uzdravující jedinec mnohem lépe, než když mu někdo neustále namlouvá, že horečka znamená něco nebezpečného. Velmi důležité je dopřát uzdravujícímu čas na léčení a nestresovat ho slovy, že musí být zase co nejdříve fit a jít pracovat. Děti se během uzdravování cítí povětšinou také velmi dobře, a proto by se jim nemělo říkat „Když je ti tak dobře, můžeš jít zase do školy.“.
Lidé, kteří zemřou v horečce, neumírají na to, že je jejich tělesná teplota příliš vysoká, ale protože nezvládli tzv. epileptoidní krizi[3] kvůli velkému nabobtnání svého vnitřního konfliktu (= délka a/nebo intenzita fáze, kdy byl konflikt aktivní, byla příliš veliká) – tato krize je totiž „hodinou pravdy“. Je možné se rovněž domnívat, že dnešní lidé kvůli nevalné kvalitě své stravy nemají v zásobě pro zvládnutí náročné hojivé fáze dostatek stavebních látek a nástrojů (aminokyseliny, nenasycené mastné kyseliny, vitamíny a enzymy, viz první část textu ZDE, pozn. překl.). K úmrtí v hluboké vagotonii dochází rovněž z důvodu, že se tělo neumí vypořádat s antibiotiky nebo jinými farmaceutickými jedy.
Tělo přepíná svůj vegetativní nervový systém do trvalé vagotonie (trvalý klid; trvalá noční fáze) mimo jiné proto, aby ušetřilo energii, nespotřebovalo ji tolik např. na tělesnou námahu. Také citlivost na světlo má zde své opodstatnění, neboť zpracování optických podnětů stojí organismus hodně energie, která může být ušetřena, zavře-li člověk kvůli citlivosti na světlo oči.
V zásadě je tedy zcela zbytečné, dokonce chybné, snižovat uměle horečku, protože se tím omezuje metabolická aktivita, která je žádoucí. Tělo tak nemůže přestavět to, co má být přestavěno. Existují však smysluplná terapeutická opatření, ke kterým by se u horečky mělo přistoupit. Typickým znakem hojivé fáze po vyřešení konfliktu totiž je, že pociťujeme opět chuť k jídlu, můžeme a chceme dobře jíst. Naše tělo si žádá stavební materiál (aminokyseliny, nenasycené mastné kyseliny a vitamíny) jakož i nástroje (enzymy). Když pozřeme kvalitní stravu, dobré syrové ovoce a zeleninu, a případně ještě přidáme vitamíny a enzymy ve vysokých dávkách, dodáme tak tělu potřebné stavební látky a nástroje. Ty pak bude mít tělo v dostatečném množství k dispozici. A když se v těle nachází více enzymů, jež mohou vykonat potřebnou práci, nemusí se tolik navýšit tělesná teplota, jako když musí enzymy pracovat rychleji v menším množství. Podání enzymů proto vede ke snížení tělesné teploty v hojivé fázi. Snížení horečky však představuje jenom sekundární důsledek dodání enzymů do těla. Jedná se o efekty, které můžeme pozorovat, když terapeuti přírodní medicíny (léčitelé) léčí člověka bylinami a čaji, čímž se vlastně starají o přísun chybějících molekul (aminokyseliny, nenasytné mastné kyseliny, vitamíny a enzymy, pozn. překl.). Nejlepších výsledků se dosahuje, pokud jsou tyto molekuly podány v syrové podobě, kdy jsou živé a obsahují světlo. Prastaré vědění medicinmanů spočívá právě ve znalostech, jaké byliny či jiné živiny mají v tom kterém případě příznivý terapeutický výsledek.
Z Francie pocházející terapie podle Guy Claude Burgera zvaná Instinktivní terapie využívá mechanismu vůně a chuti pro rozpoznání, jaké látky tělo potřebuje v danou chvíli přijmout ve formě stravy. Toto rozpoznávání však funguje jenom u stravy syrové a zcela přírodní. Pak nemůže dojít k tomu, že by se člověk otrávil syrovými houbami, neboť houbu, pokud by mu svým jedem mohla v danou chvíli uškodit, okamžitě po pozření prvního sousta vyplivne, protože je štiplavá a chutná hořce. Na druhou stranu člověku neuškodí ani tři mochomůrky červené, pokud mu zasyrova dobře chutnají.
Tudíž se jeví jako smysluplný úkol na poli medicínského bádání v budoucnu pokusit se velmi přesně vypracovat seznam konkrétních stavebních látek a nástrojů potřebných pro určité hojivé fáze. Pokud by totiž bylo toto známo, mohla by se nasadit smysluplná „léčivá dieta“, čímž by se daná hojivá fáze cíleně optimalizovala.
Ještě nikdy nezemřel žádný člověk proto, že by si jeho tělo nastavilo příliš vysokou teplotu a horečka by byla příliš vysoká. Ale miliony lidí již zemřeli, p-r-o-t-o-ž-e jim byla v rámci pseudo-léčby prováděné školskou medicínou horečka snížena!
Konec textu Christiana Joswiga.
--------------------
Poznámka č. 1:
Že nám vysoká teplota sama o sobě neškodí,
dokládá rovněž stará jogínská meditační technika zvaná TUMMO. Jde o
hluboké dechové cvičení, kterého
se využívá k soustředění vědomí, koncentraci myšlenek. Při jeho
praktikování dochází k vyvolání extrémně silné psychofyzikální energie,
která následně proudí tělem a vyvolává vnitřní oheň. Teplota těla
dosahuje na povrchu až neuvěřitelných 50° C. Na ramenou praktikujícího
je dokonce možné usušit mokré prádlo.
:) V reálu ovšem mniši této techniky využívají z mnohem prozaičtějšího
důvodu, pomineme-li prospěšnost samotného aktu meditace. Pomáhá jim zahřát se, a to i
ve velké zimě.
Poznámka č. 2:
Protože si
někteří lékaři již povšimli, že se pacienti po prodělaní horečky plně
uzdravili, zkouší se už nějakou dobu cesta umělého vyvolávání horečky. Vše je
zatím v plenkách. Z pohledu GNM® by se dala tímto způsobem možná zeslabit první fáze,
kdy je (biologický) konflikt aktivní, protože se tělo dostane díky horečce do vagotonie. Ovšem
zvládnout tímto úkol, kterým je vyřešení konfliktu (aby se mohlo přistoupit k "opravě", resp. návratu do původního stavu = hojivá fáze), možné
není.
Poznámka č. 3:
Pokud by vás zajímalo, odkud Christian Joswig při psaní článku čerpal, přidávám seznam použité literatury z jeho webu:
Dr. med. Ryke Geerd Hamer:
Vermächtnis einer NEUEN MEDIZIN - Die fünf
Biologischen Naturgesetze - Grundlage der gesamten Medizin
2 Bände; 1240 Seiten; 7. Auflage 1999
Kurzfassung der NEUEN MEDIZIN (Stand 2000) - Zur Vorlage im Habilitationsverfahren von 1981 an der Universität Tübingen
Celler Dokumentation
Ausführliche Dokumentation von acht Krankengeschichten
– Ein Blick in die Werkstatt der NEUEN MEDIZIN
Tonkassette ~ 73 Min.:
Krebs und
krebsähnliche Erkrankungen – Einführung in die NEUE MEDIZIN
(auch als Audio-CD erhältlich)
Dr.
Wilhelm Glenk & Dr. Sven Neu:
Enzyme
Heyne-Ratgeber Gesundheit 08/9217
Dr. rer. nat. habil.
Fritz-Albert Popp:
Biologie des Lichts – Grundlagen der ultraschwachen
Zellstrahlung
Verlag Paul Parey
Marco Bischof:
Biophotonen – Das Licht in unseren Zellen
Verlag
ZWEITAUSENDEINS
Guy Claude Burger:
Die
Instinktotherapie
Hein Erven:
Mein Paradies
[1] Mozkový
kmen je vývojově nejstarší část lidského mozku. Tvoří ho prodloužená mícha, Varolův
most a střední mozek. Reguluje základní životní funkce jako je dýchání, krevní
tlak, polykání či vylučování. Zároveň řídí nepodmíněné reflexy (automatické
reakce jako je například kýchání, kašlání
nebo stáhnutí ruky při doteku s horkým předmětem). Je v pohotovosti
v případě ohrožení.
[2] Náš autonomní (vegetativní)
nervový systém se skládá ze dvou systémů – sympatiku a parasympatiku. Převažuje-li
parasympatikus, hovoříme o parasympatikotonii, resp. vagotonii. Má-li naopak převahu
sympatikus, mluvíme o sympatikotonii. V obou případech jde o regulační
nerovnováhu.
[3] V každé
hojivé fázi (fázi návratu do původního stavu), kdy se z pohledu autonomního
nervového systému nacházíme ve vagotonii (převahu má parasympatikus), se
vyskytuje krátký sympatikotonní moment, který se nazývá epi-krizí. Jedná se o zkratkové slovo pro epileptoidní / epileptickou
krizi. Je to nejkritičtější moment celé fáze. Může mít podobu např. srdečního
infarktu, epileptického záchvatu, záchvatu paniky či zvracení. Nejde o chybu. Vše
probíhá podle přísných biologických principů.