Jak nás může poznamenat ztráta blízkého člověka

 
Dr. Hamera přiměla zkoumat příčiny nemocí až vlastní nemoc. Nešlo mu na rozum, proč onemocněl zrovna rakovinou varlete a zrovínka v době, kdy se cítil být fyzicky na vrcholu svých sil. Teprve když si vzal pod drobnohled vlastní prožívání, začal tušit souvislosti. Psychicky byl dlouhé týdny na dně.

Svá tušení si chtěl přirozeně co nejdřve ověřit. Jakmile se proto uzdravil (podstoupil operaci), jal se vyptávat pacientů na klinice. A výsledek? Všichni pacienti do jednoho mu potvrdili, že si před tím, než jim byla diagnostikována rakovina, též prošli jistým martyriem. Příběhy se lišily jen obsahem. Ale i to začalo brzy dávat smysl.

Z dalšího výzkumu vyplynulo, že právě na obsahu konkrétního traumatizujícího prožitku závisí, jaký orgán rakovina "napadne".

Například šokující ztráta blízkého člověka, jakou si prošel Dr. Hamer, se pokaždé manifestovala jako rakovina vnitřních pohlavních orgánů – varlete u mužů a vaječníku u žen.

Řekněme si proč.

A začneme rakovinou vaječníku. Na ní je to snáz pochopitelné.

RAKOVINA VAJEČNÍKU

Je smutným faktem, že základní mechanismus vedoucí ke vzniku tohoto onemocnění není školské medicíně doposud znám. Mainstreamová medicína jenom předpokládá, že je spojený s rozmnožováním a ovulací.

Z výzkumu Dr. Hamera naopak naprosto jasně vykrystalizovalo, že za rakovinu vaječníku může prožitek ztráty blízké osoby či zvířete, ať již z důvodu smrti, svatby, kómatu či jiné příčiny.

Bádání dále ukázalo, že je nutné nejprve určit, zda se jedná o skutečnou rakovinu vaječníku – speciální kompaktní nádor, tzv. teratom, který je složený z různých tkání, jež v daném místě normálně nebývají a které vznikly z embryonální tkáně –, nebo o nekrózu (úbytek, odumírání) tkáně vaječníku.

Za odlišnými formami rakoviny totiž stojí prožitky odlišné intenzity.

Rakovina vaječníku - teratom

Teratom může nabýt podoby opravdového monstra, avšak důležitější než to, jak vypadá, je příběh, který ho předchází. Zvolme si třeba takovýto modelový příklad:

Janě zemřela v nemocnici nečekaně matka a ona si dělá výčitky,
že ji tam dlouho nenavštívila.

Počkat! Přirozeně že ne vždy vede ztráta blízkého člověka k rakovině!

Obyčejný smutek trvající přiměřenou dobu nemá na tělesnou schránku vliv!

Aby se rozvinulo nádorové onemocnění, musí nás ztráta šokovat. Musí nás zaskočit. Vykolejit!

Další podmínkou pak je, že na TO musíme být sami!

Tomu se dá rozumět tak, že v tu chvíli neexistuje nikdo, kdo by danou situaci, do které jsme se dostali, vnímal stejně jako my, popřípadě nemáme v okolí nikoho, s kým bychom se mohli o svůj prožitek podělit a tím si ulevit.

U teratomu jde o naprosto nečekanou a maximálně bolestivě prožívanou ztrátu blízké osoby či zvířete.

Když ztratíme blízkou duši, totálně nás to rozhodí a nejsme schopni to nijak zpracovat, zaktivuje se na tělesné úrovni jakýsi "záložní plán". Začnou zde probíhat změny ve snaze nám pomoci.

Řekněme, že to byl i případ Jany z příběhu výše.

Zpráva o skonu maminky ji zastihla na procházce se psem (= byla na TO sama). Vůbec to nečekala (maminka si vedla podle lékařů docela dobře). Okamžitě jí projela hlavou jako šíp myšlenka, že přišla o to nejcennější, co měla. Byla totiž jedináček a s otcem se nestýkala (= prožitek ztráty). Kromě toho si vzápětí začala dělat výčitky, že matku nenavštěvovala v nemocnici častěji...

A protože nebyla s to odchod matky adekvátně zpracovat, přispěchalo ji na pomoc tělo: Mozek vyslal pokyn k aktivaci "programu", který zahájil "práce" s cílem utrpěnou ztrátu vykompenzovat (jedná se o prastarý program rozmnožování, který je typický pro nejjednodušší organismy).

Začalo se vyvíjet jakési pra-embryo. A to rostlo a rostlo...

Jak se ale říká, i ta největší bolest jednoho dne přebolí. A tak se i Jana po čase se ztrátou maminky vyrovnala. Co následovalo?

V tu chvíli se stres, ve kterém se Jana po celou tu dobu nacházela, stopl. Organismus se přepnul do stavu regenerace. Otěže převzala druhá část vegetativního nervového systému zvaná  parasympatikus (do té doby tomu velel sympatikus.)

A změnu zaznamenala sama Jana: Už neměla nepříjemně studené ruce a nohy, navrátila se jí chuť k jídlu a po dlouhých týdnech se dokázala opět začíst do knížky... Ruku v ruce s tím se ovšem dostavila také únava, noční pocení a na teploměru vyskočilo po několik dní za sebou více než 37 °C. :(

Co však Jana postřehnout nemohla, byly změny odehrávající se na orgánové úrovni.

"Program výroby náhradní matky" se přehoupnul do své druhé fáze: Nádor přestal růst a pro tento účel namnožené houby a mykobakterie ho začaly krok za krokem odbourávat – už prostě nebylo potřeba nikoho nahrazovat.

Tento skrytě probíhající proces trval zhruba tak dlouho jako fáze stresu, kdy nádor rostl a Jana měla končetiny nepříjemně studené, chyběla jí chuť k jídlu a myšlenky jí neustále kroužily kolem úmrtí matky.

Když doběhl "program" do konce, nezbylo po nádoru ani památky. Maximálně nějaká jizvička by se našla... Vše se navrátilo do původního stavu.

Kdyby ovšem Jana utrpěla o něco menší šok v momentě, kdy obdržela zprávu o smrti matky (vnímala by to stále jako ztrátu, ale ne tak velkou), rozběhl by se u ní proces nekrózy tkáně vaječníku.

Nekróza tkáně vaječníku

Na rozdíl od "pokusu" vytvořit zcela nového jedince (= nádor zvaný teratom), reaguje organismus v tomto případě tak, že se začnou v tkáni vaječníku vytvářet "díry". Buňky postupně odumírají. Navíc klesá hladina estrogenu a menstruace ztrací svou pravidelnost (může dokonce vynechat). Tělo tímto způsobem zrcadlí stav duše (emocionální ztráta = ztráta na tělesné úrovni).

Jakmile by se Jana se ztrátou vyrovnala, začala by se porušená tkáň vaječníku obnovovat – na příkaz mozku by se "díry zalátaly" nově vytvořenými buňkami, resp. by z „děr“ vyrostla jedna nebo několik CYST.

Hned uvidíte, že to má svou logiku. Jen ještě zmíním, že by se patrně objevily nepříjemné doprovodné jevy jako zánět, otok, případně bolest v oblasti břicha a podbřišku.

Jak je to s cystami z pohledu Germánské nové medicíny®?

Dr. Hamer zjistil, že čiště biologicky se to s cystami má tak, že na začátku jsou narostlé na okolních orgánech / tkáních, aby si zajistily zásobování krví. (Ve školské medicíně jsou v této fázi označovány za zlý invazivní růst nádoru.) Poté, co se stanou soběstačnými, srůsty s okolím vymizí. Asi po 9 měsících (rytmus podoben těhotenství) se cysta vyplněná tekutinou promění – ztvrdne a zhrubne. Teprve tehdy je ji dle Dr. Hamera možné chirurgicky odstranit, jestliže mechanicky vadí. (Ve školské medicíně se u uspíšených operací vyoperovávají společně s "nezralou", neztvrdlou cystou i veškeré postižené orgány, tedy orgány, na které je cysta z výše uvedeného důvodu narostlá.)

A teď k té logice:

(Biologický) smysl cyst tkví v tom, že díky zvýšené produkci estrogenu – cysta představuje další, doplňkovou tkáň vaječníku –, vypadá žena mladší, má lepší ovulaci a je tím pádem přitažlivější pro muže. Její šance na otěhotnění se tak zvyšují. A přesně to je cíl celého "záložního plánu"! Případný potomek by totiž ztrátu smazal!

Pro lepší pochopení si k tomu přidejme příběh:

Hance, ani ne třicetileté pravačce, byla zjištěna na ultrazvuku
cysta v levém vaječníku.

Co tomu předcházelo?

Přibližně před 10 měsíci se Hanka dozvěděla, že si její matka našla mladšího milence. Byl to pro ni velký  šok, který ji okamžitě připravil o víru v dobré manželství. Matka se jí v tu ránu na hony vzdálila (= pociťováno jako "ztráta"). Když pak maminka aférku ukončila, dokázala ji Hanka bez větších problému odpustit a "přijmout zpět" (= přestala to vnímat jako ztrátu). Tím začal návrat do původního stavu: poškozené místo se začalo "látat", v místě "díry" začala růst cysta.

A proč se u Hanky objevila cysta ausgerechnet na levém vaječníku?

Z výzkumu Dr. Hamera vyplývá, že U PRAVÁKŮ se nezpracované emocionální šoky týkající se MATKY (anebo potomka) manifestují vždy na levé polovině těla. U párových orgánu tak bývá postižen levý orgán.

A ještě pár slov k Hamerově rakovině varlete.

S rakovinou varlate se to má obdobně jako s nekrózou tkáně vaječníku. I tady jde o konfliktně prožívanou ztrátu, nebo strach ze ztráty blízké osoby či zvířete (smrt, rozvod atp.). Sám Dr. Hamer přišel o syna.

V první fázi, kdy muž ještě nemá šok zpracovaný, dochází k úbytku buněk – vznikají "díry“ (nekróza). Pohlavní žláza funguje chybně a hladina testosteronu se snižuje. To muž většinou nezaregistruje. Jakmile se však se ztrátou vyrovná, stres odpadne (sympatikus pustí otěže, které do té doby pevně svíral, a předá je parasympatické divizi autonomního nervového systému) a "díry" se začnou spravovat. Vyrazí cysta.

Biologický smysl cysty spočívá tentokrát v tom, že díky dodatečné tkáni, která produkuje více testosteronu a spermií, je muž mužnější než předtím a má silnější sexuální pud. Jeho schopnost plodit děti se tak posiluje. A právě o to jde! Splozením potomka by se ztráta vykompenzovala!

Bohužel i tento proces doprovázejí ony "nežádoucí" jevy jako u nekrózy tkáně vaječníku: zánět, otok a bolest. Tělo to prostě jinak neumí. :(

Ačkoliv můžeme obecně říci, že je průběh u žen a mužů obdobný, jeden rozdíl bychom tu přeci jen našli: Varle se zvětší VIDITELNĚ!

Pokud si toho muž všimne (jakože asi ano) a zamíří k lékaři, s velkou pravděpodobností uslyší, že jde o rakovinu varlete. :(

Jak vidíte, je to čistá biologie. Vše, na co Dr. Hamer v souvislosti se svou rakovinou přišel, je od začátku až do konce bio-logické. A tím pádem ověřitelné.

Zajímá-li Vás, co dalšího Dr. Hamer ohledně příčin (nejen) rakoviny vybádal,  můžete si zakoupit velký eBook. Chcete-li jen základní informace, pak si stáhněte mini-eBook. Ten je zdarma. :)