Můj přítel sněhulák

Aby nevznikla mýlka, já ledového panáka za přítele nemám. Sněhuláka si za kamaráda vybrala jedna malá holčička. A proč vám příběh o tomto netradičním přátelství předkládám?

Za prvé je na něm hezky vidět, že když se prokoušeme Germánskou novou medicínou®, může to změnit náš pohled na řadu věcí, které nás do té doby tu více, tu méně lekaly. Za druhé jde o skvělou ukázku toho, jak se dají řešit problémy prakticky. Praktické řešení má moc vyřešit problém jednou provždy. Jak? Tím, že zabrání recidivě – opakovanému, jako šok vnímanému dramatickému prožitku, na který jsme nebyli připraveni, a to včetně následků ve formě nemoci. (Koho by zajímal výchozí text, může mrknout na Zprávy z terénu na webu jednoho z prvních "žáků" Dr. Hamera, Ing. Helmuta Pilhara.)

Nyní už ale k samotnému příběhu, jak jej zachytil strýc onoho malého děvčátka:

V lednu dostala moje dvacetiměsíční neteř horečku. V té době bydlela s maminkou u prarodičů, mých rodičů. Asi po třech dnech, kdy ji to odpoledne sužovala obzvláště vysoká horečka, se malá zničehonic zklidnila a na krátko ztratila vědomí (absence). Přitom se jí zkřivily směrem dovnitř v křeči ruce a zmodraly rtíky. K sobě přišla asi po půl minutě až minutě. A okamžitě se rozplakala... Pokus srazit horečku za pomoci čípků a studených zábalů nohou vyšel naprázdno. Vrátila se...

Následující den se odehrál úplně stejný scénář, jen ztráta vědomí byla kratší. Teprve pak horečka ustoupila... Po dalších dvou dnech byla neteř opět fit.

Moji rodiče prožívali tuto událost velmi emocionálně. Později však bylo i pro ně vše logicky uchopitelné.

Co se stalo?

Jak rodiče, tak má sestra vědí o GNM®, a tak začali pátrat po příčině.

Objevili, že absence (ztráta vědomí) je krizí hojivé fáze u konfliktu z odloučení. Neteř si podle všeho prožila dramatickou ztrátu kontaktu k někomu pro ni blízkému a důležitému – k matce, "stádu", rodině, kamarádům – a svůj konflikt si zpracovala.[1] Ruce postižené křečí zase svědčily o motorickém konfliktu rukou, u kterého se epileptický záchvat dostavuje také jako moment krize uprostřed hojivé fáze. Vypadalo to, že si neteř prošla rovněž situací, kdy svýma ručkama nemohla někoho zadržet, anebo naopak pomocí nich někoho od sebe odrazit. I tento konflikt už ale měla evidentně vyřešen.

Po dlouhém přemítání mým rodičům svitlo. Najednou začalo vše dávat smysl...

Několik týdnů předtím jsem byl u nich na návštěvě a jedno odpoledne jsem stavěl s neteří na zahradě sněhuláka. Snažil jsem se malou zapojit do hry, jak to jen šlo. A ji to kupodivu zajímalo: Snaživě válela koule, připlácávala sníh na tělo sněhuláka a sbírala kamínky na knoflíky. Netrvalo dlouho a panák byl hotov... Z domu na něho bylo dobře vidět z kuchyňského okna. Vzal jsem proto neteř na ruku a ukázal jsem ji ho. Byla nadšená... Když už jsem tam potom nebyl, lezla prý často na rohovou lavici a svého nového kamaráda pozorovala...

Jenže pak se s ním stalo to, co se dříve či později stane se všemi sněhuláky – roztál. Její ledový přítel tu náhle nebyl... A právě to vyvolalo u neteře šok (konflikt) z odloučení, potažmo ze ztráty kontaktu. Nemohla ho svýma ručičkama zadržet... V tu dobu prý také často volávala „Sněhulák pryč, sněhulák pryč!“, když se dívala oknem do zahrady. Sice tehdy ještě moc dobře mluvit neuměla, ale slovo „sněhulák“ už říci dokázala.

A jak si neteř své konflikty vyřešila?

To bylo tak: Když po čase zase napadl sníh, postavil dědeček na zahradě nového sněhuláka – v trochu větším provedení, ale to nehrálo roli. Hlavní bylo, že byl sněhulák zpět!

Všichni si oddechli. Problém se zdál být vyřešen...

Pro organismus neteře šlo současně o signál, že se změny započaté na tělesné úrovni v souvislosti s konfliktem z odloučení a motorickým konfliktem „nemohu rukama někoho zadržet“ mohly stopnout. Přehouply se do fáze hojení. Z toho důvodu se dostavily výše zmíněné symptomy: horečka, krátká ztráta bezvědomí, ruce svíjejíce se v křeči a namodralé rty během dvou po sobě jdoucích dní...

Nabytý klid však byl brzy ten tam. I tenhle sněhulák přeci jednoho dne roztaje! „Pravým“ řešením by bylo nenechat sněhuláka už nikdy odejít! Ale jak to zařídit?

A tady našli moji rodiče s maminkou té malé kreativní řešení: Přes internet objednali plyšového sněhuláka v přibližně stejné velikosti.

„Tajná mise“ proběhla ve třech krocích: Nejprve se sněhulák na zahradě přizpůsobil opticky tomu z plyše – dostal černý klobouk a šálu a malinko se zmenšil. Neteř změny akceptovala. Potom byl pravý sněhulák zbořen a nahrazen plyšovým. Ve třetím kroku přenesli vyměněného sněhuláka společně do domu. Vše proběhlo hladce.

Od té doby se výše popsané příznaky u neteře neobjevily!

Navíc má neteř svého sněhuláka ráda i dnes. A nejen to. Zajímá se i o jiné sněhuláky. Před pár dny – jsou to asi tři roky od události – mi vyprávěla epizodu z filmu „Ledová královna“. S nadšením mluvila o „veselém sněhulákovi“, který ztratil ruce a tělo... A která postavička z toho filmu byla její nejoblíbenější? No kdo by si to byl pomyslel – sněhulák! (KONEC PŘÍBĚHU)

Vysvětlení

Konflikt z odloučení (šok ze ztráty kontaktu) můžeme utrpět pouze v případě živých bytostí – tulíme se k rodičům, k dětem, k partnerovi nebo k milovanému zvířátku, k počítači se přitulit nelze. Děti to však mají jinak. Jako živého tvora mohou vnímat také svou oblíbenou panenku, plyšové zvířátko nebo klidně i takového ledového paňácu na zahradě. V případě nečekané ztráty kontaktu k nim pak ovšem utrpí, resp. mohou utrpět, šok, potažmo konflikt.

Pro pochopení toho, jak GNM® funguje, je nutné vžít se do jedince v momentě vzniku jeho šoku / konfliktu. Je třeba se do něho vcítit proto, abychom věděli, co mu v danou chvíli mohlo procházet hlavou. Právě to totiž představuje spouštěč, tedy příčinu pozdějších zdravotních obtíží. S čím si jedinec prožívané nevědomky spojí, určuje, který „program“ se v jeho těle aktivuje. Vše se to děje mimo rozum. S intelektuálním přemítáním či psychologií v takovýchto případech nepochodíme...

A ještě něco: Jak je z příběhu patrné, může jedna jediná nečekaná, dramatická a konfliktně (jako šok) prožívaná událost, na kterou jsme de facto sami, nastartovat vícero „programů“ v těle. Adekvátně k tomu se na tělesné úrovni rozbíhá vícero změn. Proto potom ve výsledku můžeme zaznamenat několik různých symptomů (příznaků).

Poznámka: Proč zažila holčička ještě druhou křeč, bude mít nejspíše ten důvod, že pro ni záležitost nebyla vyřešena definitivně (nový sněhulák přeci také jednoho dne roztaje), anebo krize, jež může klidně trvat 2-3 dny, nebyla ještě u konce.

Každý prožíváme věci jinak.

Je tolik světů, kolik je mozků. Úkolem vědy je nalézt společného jmenovatele, na kterém by se všichni shodli.

Karl Popper
(Zdroj)