Známé vs. neznámé

Tonička spadne z kola, odře si koleno a pláče. Rodiče se ji snaží utišit. Doma ránu omyjí a zastříknou dezinfekcí. Dál už to ale neřeší. S klidem to nechají na matce přírodě. Vědí, že si s odřeninou poradí – časem se vytvoří strup, který o pár týdnů později sám (!) odpadne.

Zrovna tak neplašíme, když si náš potomek zlomí ruku. Víme, že za pár týdnů zlomenina sama (!) sroste. Jen půjde o náročnější cestu než u zmíněné odřeniny – povede přes ambulanci lékaře a napatlání divné hmoty na ruku.

Dva „malé“ zázraky, nad kterými se nikdo nepozastavuje.

A nejinak je tomu s drobnými popáleninami. Když na nás třeba vystříkne trocha vroucí vody z hrnce... Něco takového se mi ostatně stalo před pár měsíci při přendávání sáčků rýže na odkapávač. Ačkoliv jsem si postižené místo okamžitě namazala Fenistilem, tělu jsem v jeho reakci zabránit nedokázala... Puchýř nabyl tvaru téměř dokonalého obdélníku (dodnes lituji, že jsem si ho tehdy nevyfotila)... Po nějaké době pak ochranný polštářek sám od sebe (!) splaskl a zmizel.  Místo „nehody“ však zůstalo nadále nepřehlédnutelné – jeho růžová barvička zářící jemností pokožky miminek neladila s okolím... Podívám-li se na svou paži dnes, ono místo už nenajdu. Barevné rozdíly se samy (!) vyrovnaly.

Strup, srůstající zlomenina a puchýř – tři reakce fyzického těla na zranění zvnějšku, tři procesy, kterým rozumíme a kterým plně důvěřujeme.

Automatické „programy“ našeho organismu, které jsou nám dobře známy a jež považujeme za smysluplné.

U odřeniny a spáleniny navíc můžeme fázi obnovy sledovat doslova v přímém přenosu.

Výsledkem je pokaždé obnova původního stavu.

Dobře. Nyní si zkuste cvičně představit, že se ráno oblékáte a… najednou strnete – z pravého kolene se na vás šklebí asi dvoucentimetrový strup. Absolutně netušíte, odkud se tam vzal. Že byste se v nedávné době odřeli, je vyloučeno... No nepřepadly by vás v tu chvíli pochybnosti? Nenaskočilo by vám něco jako Když neznám příčinu, tak přeci nemůžu důvěřovat ve smysluplnost viděného?

V pořádku. Měla bych to stejně.

Shrňme si to tedy:

Odřel/a jsem si koleno. = Strup jako „produkt“ těla je OK. Vím, že se místo už hojí. Organismus pracuje na návratu do původního stavu. :)

Avšak

Neodřel/a jsem si koleno. = Strup jako „produkt“ těla nejspíš OK není. Bojím se, co to může znamenat. :(

Tělesné reakce či pochody, popřípadě „produkty“ těla, které známe a u kterých jsme si x-krát ověřili, že nám jsou ve výsledku ku prospěchu, nás neděsí. Nemáme tendenci proti nim zasahovat ani s nimi bojovat.

OK. Jenže co když je tomu nachlup stejně i u jiných tělesných procesů či „produktů“?

Co když i zánět močového měchýře nebo ekzém představují podobně smysluplné reakce organismu směřující k obnově původního stavu, jako je tomu u notoricky známého puchýře či strupu?

Co když jen tentokrát reaguje tělo na podnět přicházející zvnitřku?

Můžeme tuto možnost z fleku vyloučit?

A nabízejí se ještě další otázky:

Co když je moudrost lidského těla mnohem větší, než si dnes připouštíme?

Co když naše tělo vždycky a naprosto přesně ví, co dělá a proč, a chyba je na naší straně, protože holt nevíme, na co náš organismus reaguje a co spuštěním daného „programu“ sleduje?

A co když mají naše fyzická těla k dispozici dokonce celou plejádu takovýchto smysluplných „programů“, které navracejí něco změněného, zdánlivě porouchaného do původního stavu, jinak řečeno zdraví?

Proč vlastně nepřipustit, že se s námi může hrát férová hra i v nemoci a že i v tomto případě jde o „programy“ ušité nám na míru, jež jsou v zásadě myšleny v náš prospěch (třebaže to tak navenek vůbec nevypadá)?

Dokážeme-li tohle, byť jen na malý moment, připustit, jsme už blizoučko velikého odhalení. A procitnutí ze zlého snu.

Dobrým pomocníkem a průvodcem nám při tom může být Germánská nová medicína®.

Toto vědění je důležitým dílkem puzzle celkové skládačky porozumění přírodě, jíž jsme jako lidé součástí.

Skýtá možnost osvobodit se od starých a přežitých dogmat.

A také skončit s „válkami" – tu proti baktériím, tu proti virům, tu pro změnu proti otokům... Není jich už zapotřebí. Užitečnější je pochopit, co se během nemoci v těle odehrává a proč.

Díky Dr. Hamerovi tak máme dnes na výběr: Buď frčet dál po zastaralé dálnici materialistického způsobu myšlení v medicíně a očividné bio-logické souvislosti nadále ignorovat, anebo z té silnice plné děr a výmolů sjet a přiklonit se k medicíně v souladu s přírodou, která představuje cestu rozumu a srdce.

Já si vědomě zvolila to druhé. :)