Pomalý, zato spolehlivý...

... zabiják.

A o čem je řeč? O stresu, příznaku moderní doby.

Není ovšem stres jako stres. Nejspíš to víte. Eustres, spojený s pracovní schůzkou, zkouškou či svatbou, například, nám neškodí. Zlepšuje naše výkony a my ho pociťujeme jako snesitelné napětí. Distres naše každodenní fungování naopak ztěžuje a námi podávané výkony kazí. Často ho navíc doprovází kamarádka úzkost. Stanovit, kudy vede hranice mezi oběma stresy, je obtížné, ne-li zcela nemožné…

Germánská nová medicína® nabízí poněkud jiný úhel pohledu na stres. Dr. Hamer přišel výzkumem na to, že stresovou reakci aktivují v těle – de facto okamžitě – také naše šokující prožitky, resp. tzv. biologické konflikty. 

O tom ale až za chvíli.

Není tajemstvím, že vůči stresu jsme každý odolný jinak. Když intenzita či doba jeho působení překročí míru odolnosti typickou právě pro nás, spustí se v těle stresová reakce: Bojuj, nebo uteč! Jen tak zvládneš tuhle život ohrožující situaci! začne nám hlásit centrála sympatické divize našeho autonomního nervového systému. Zároveň s tím se vyplavuje do těla specifický chemický koktejl (stresové hormony a další látky).

Problémem však je, že většina dnešních stresorů nás na životě vůbec neohrožuje!

Co se děje při stresu v těle konkrétně – kromě již zmíněné chemie – lze popsat na procesech probíhajících v těle sprintera na startu důležitého závodu.

Nacházíme-li se v takovémto stavu příliš dlouho, může to náš organismus vyčerpat. A to totálně. Prokázal to již ve středověku perský lékař a islámský filozof Avicenna.

Experiment

Beran, který měl vlka na dohled, začal po nějakém čase být nevrlý. Den za dnem byl neklidnější, ustrašenější a vystresovanější. A to i přesto, že ho šelma na životě reálně neohrožovala... Nakonec přestal žrát, spát a po několika měsících pošel. Druhý beran, který vlka ani jednou nezahlédl, na tom byl diametrálně odlišně. Po celou dobu experimentu zůstal klidný a přibíral na váze.

Avicenna tímto experimentem „krásně" demonstroval, jaké negativní dopady může mít emoční zátěž, resp. stres jako stav nadměrného zatížení a ohrožení na fyzické tělo a celkové zdraví.

Stres zapříčiněný biologickými konflikty

Dostaneme-li se do psychické nepohody – a je jedno, co ji vyvolalo – měli bychom se snažit dostat se z ní co nejdříve. Nestačíme-li na to sami, není žádnou ostudou požádat o pomoc odborníka.

Co jsou ale ty biologické konflikty a proč spouští stresovou reakci v těle?

Biologické konflikty vznikají, když si prožijeme nějaký šok: Šok = biologický konflikt pro organismus.

Šokovat nás mohou jak „velké věci“ – například nenadálá ztráta milované osoby, jak se to mimochodem stalo Dr. Hamerovi –, tak i prkotiny typu nečekaného seřvání nadřízeným.

Pokud se do nějaké takové pro nás dramatické situace, na kterou jsme se nemohli předem nijak připravit, dostaneme, a nadto si ji prožijeme v psychické izolaci (jsme v tom / na to sami), vyhodí nás to z rovnováhy. Lidově řečeno vykolejí... A okamžitě hupsneme do stresové reakce.

Biologický konflikt nás zasáhne jako celek: Naše myšlenky začínají v tu ránu kroužit převážně kolem dané záležitosti, specificky se zapojuje mozek a na tělesné úrovni se rozbíhají změny. Odnese to orgán (občas funkce), který odpovídá obsahu našeho prožitku. Záleží to na tom, jaký emocionální náboj jsme dané situaci (nevědomky) přiřadili: Mám strach, že nebudu mít na chleba a zemřu hlady? Bojím se o život svého potomka? Cítím, že tohle už nestrávím? Mám pocit, že stojím za starou belu?

S inteligencí a rozumem tohle nemá nic společného!

Spustí-li se stresová reakce vyvolaná biologickým konfliktem a nám se ji nepodaří zastavit[1], může to s námi dopadnout podobně jako s oním beranem v Avicennově experimentu – můžeme dojet na úplné vyčerpání organismu. Naštěstí to však takto daleko dospěje málokdy. Většinou z toho po čase „jenom“ onemocníme. Třeba nás začne pobolívat v krku nebo se zničehonic objeví plíseň na nohou. Vyklubat se z toho ovšem může i něco horšího, třeba rakovina tlustého střeva. A někdy mohou být změny na tělesné úrovni – jež jsou z pohledu našeho organismu  nutné (!) –, až tak veliké a rozsáhlé, že to způsobí komplikace a my tak můžeme být dokonce ohroženi na životě.

A čím se stresová reakce stopne?

Ve velké většině případů k tomu dochází tak, že pro nás daná záležitost pozbude na důležitosti. Nebo si prožijeme něco příjemně překvapujícího, co náš předchozí, obsahově stejný, avšak negativní prožitek, přebije. Anebo „tam venku" něco skončí, například vážná nemoc či komplikované zranění našeho dítka, čímž pomine důvod pro naše obavy o něj. Stresová reakce se dá stopnout také vědomě, naším aktivním přístupem. Třeba tak, že si najdeme nové zaměstnání nebo si v duchu řekneme, že je šéf vůl a poté to pustíme z hlavy.

Příklady změn na orgánové úrovni vyvolané stresovou reakcí na biologický konflikt

Řekněme, že náš životní partner přijde během dopravní nehody o život a když se k nám ta šokující zpráva dostane, sedíme zrovna sami doma na gauči.

Pokud jsme partnera považovali za součást našeho „revíru“, rozběhnou se změny na srdci. Když si tuto ztrátu nezpracujeme do devíti měsíců, je velká „šance“, že zemřeme na infarkt. Z pohledu GNM® je „ztráta v revíru“ především mužskou záležitostí.[2] (Problematiku infarktu podle Germánské nové medicíny® rozebírám detailně ve velkém eBooku.)

Druhou možností pak je – a ta se týká převážně žen –, že to schytají naše prsa (zatvrdnutí či ztuhnutí části prsu s následnou diagnózou „nádorové onemocnění prsu"). Ženy totiž nečekané odloučení od milované osoby vnímají často tak, jako by jim byla daná osoba doslova odervána od hrudi. (Podrobné vysvětlení na příkladu naleznete opět ve velkém eBooku.)

Stres je...

... ve své podstatě hodnotným speciálním programem, který nás chrání před nebezpečím (Bojuj, nebo uteč!) a vybičovává nás k těm nejvyšším výkonům. Jestliže však přetrvává déle, než je zdrávo, resp. ho my nevědomky udržujeme při životě, může se nám to vymstít… Můžeme na něj dokonce zemřít.