Co má společného závrať a padající hrnec?

Jak byste reagovali, kdyby se někomu z vašich blízkých začala zničehonic šíleně motat a ukrutně bolet hlava, navíc by zbledl a vy mu sotva nahmatali puls? Sáhli byste po mobilu a zavolali záchranku? Pravděpodobně ano. Panika by si to žádala. Zachovat stoický klid by patrně zvládl jenom pokročilý student zákonů a zákonitostí medicínského systému Germánské nové medicíny® Dr. Hamera.

O co by se přitom opíral?

Vycházel by z toho, že s největší pravděpodobností udeřila ona obávaná „hodina pravdy", resp. „krize" – „krize" hojivé fáze jistého aktuálně spuštěného „zvláštního programu"[1]. Byl by proto ve střehu, ale víceméně klidný.

Tady na blogu jsem se o „krizi" zmínila prvně v příběhu o dvanáctiletém Simonovi, kterého, jak si možná vzpomínáte, sužovaly epileptické záchvaty. Podruhé pak o ní byla řeč ve třetí části blogu o horečce. Dnešní setkání tak je třetí v pořadí.

Odvyprávím vám příběh muže (do originálu můžete nahlédnout TU), jehož manželku během přípravy snídaně překvapila zdravotní indispozice. Onoho muže to však nezaskočilo a ani nepřimělo v panice vytočit číslo záchranné služby. Díky znalostem GNM® totiž věděl, proč k tomu došlo (po konkrétním prožitku ovšem bylo třeba ještě pátrat) a že brzy bude po všem. 

Příběh:

Dneska ráno se mé manželce, když nám připravovala snídani, najednou zamotala hlava. Musela si dát pauzu a na chvíli se posadit. Pak si lehla na záda. V mžiku byla bílá jak stěna a její ruce neskutečně studené. Navíc ji začala v pravé části čela třeštit hlava. Nedokázala otevřít oči, celý svět se kolem ní točil. Intenzivní bolest hlavy jí dokonce sevřela tělo v křeči.

Bylo jasné, že má „krizi“.

Napočítal jsem osm krátkých epizod, které trvaly pokaždé asi dvě minuty. Od sebe je oddělovala vždy pěti až desetiminutová pauza. V ní žena dýchala tak mělce, že jsem ji několikrát nahmatal puls, abych se ujistil, že ještě žije. Na čelo jsem jí přikládal studený mokrý obklad… Po odeznění posledního záchvatu byly její ruce zase příjemně teplé. Zhruba další dvě hodiny pak měla žena zvýšenou teplotu... Nyní je s dětmi na nákupech ve městě.

Zkouším si představit, co bych dělal, kdybych Germánskou novou medicínu® neznal.

Nejspíše bych v panice zavolal záchranku a sanitka by poté moji ženu odvezla do nemocnice. Co by to ale znamenalo pro naše děti? Jaké konflikty[2] by pravděpodobně utrpěly, kdyby musely zažít, jak jejich milovanou maminku nakládají maskovaní zdravotníci[3] do cizího auta, a to ji pak s houkáním odváží daleko od nich?

Symptomy, které se u mé manželky objevily, ke mně mluvily jasnou řečí: závrať a motání hlavy v momentu „krize“.

O jaký konflikt tu ale šlo?

Příčinou „závratí a motání hlavy“ je vždy „konflikt z pádu“. Člověk se kupříkladu najednou skulí ze schodů, sletí z kola nebo zahlédne někoho jiného padat k zemi… Jenže ani moje žena, ani žádné z našich dětí odnikud nespadly.

Ale…

Náš devítiletý syn včera drncl do hrnce s vařící vodou a těstovinami. Kromě potřísnění pár kapičkami horké vody se mu naštěstí nic nestalo. S tím, jak takové tělíčko vypadá, strhne-li na sebe dítě hrnec s vroucí vodou, už ale zkušenost máme. A právě to sehrálo svou roli...

Oním „konfliktem z pádu“, který mohl za výše popsanou „krizi“ u mé ženy, byl totiž tento padající hrnec s vroucí vodou, před kterým chtěla manželka synka stržením na stranu zachránit.

Když jsem večer přišel domů, byla na syna stále ještě hodně rozzlobená. Co přesně se stalo, mi však neřekla. V noci si konflikt s hrncem vyřešila a tím se přehoupla do hojivé fáze[4]. Ráno u snídaně se potom dostavila ona "krize" se svými symptomy.

V „krizi“ přebírá nadvládu sympatický nervový systém.

Ke konfliktům dochází vždycky naprosto nečekaně.

Do situace, jež nás přemůže, se můžeme dostat každý, a to kdykoliv.

Většinou pak reagujeme v panice, neboť netušíme, co se děje a proč.

Někomu v té chvíli volat a vyptávat se ho na význam pozorovaných symptomů z pohledu GNM®, je akt zoufalství. Píšu tyto řádky proto, abych ukázal, jak rychle se někdy může něco semlít a jak lze s danou situací naložit, pokud rozumíme tomu, co se před našimi zraky odehrává.

Učit se zákonitostem Germánské nové medicíny® teprve v nějaké vypjaté situaci, je už pozdě. Plavat se přeci také neučíme až v momentě, když jsme už do vody spadli... (konec příběhu)

Ano, přesně tak, dodávám.