V hledáčku epilepsie

Kde je u epileptických záchvatů zakopán pomyslný pes, akademická medicína dodnes netuší. Hledá příčinu, kde se dá. Germánská nová medicína® Dr. Hamera oproti ní přesně ví, odkud vítr fouká. A protože příklad řekne víc než suchá teorie, jeden takový tu dnes posdílím. Kdo by rád i vysvětlení tohoto fenoménu, ten se také dočká. Ve druhé části.

Simonovi bylo 12 let a už pět let trpěl záchvaty. K prvnímu došlo ausgerechnet na dovolené v zahraničí. Pro oba rodiče to byl obrovský šok.

V nemocnici byl chlapec „seřízen“ léky. Protože však záchvaty přicházely dál, absolvovali rodiče s chlapcem po návratu z ciziny „kolečko".  Všude jim nabízeli to samé a jediné – medikamenty. Simon je začal brát. Později, na otázku, proč chlapce trápí záchvaty i přesto, že předepsané léky řádně bere, dostávali rodiče od lékařů odpovědi typu, že zatím nebyla nalezena optimální kombinace léků, že se neví, jak zlé by to bylo bez úplné medikace nebo že podle nejnovějších vědeckých poznatků… bla, bla, bla.

Takto to šlo až do okamžiku, kdy matka získala termín u specialisty. Od něho se dozvěděla, že je k dispozici zcela nový lék, který po nějaké době, po kterou si na něj chlapec bude zvykat, jistojistě zabere.

Zpočátku se nic nedělo. Chlapec polykal pravidelně pilulky, chodil do školy (na gymnázium) a tu a tam ho přemohl epileptický záchvat. Postupně si však začali rodiče všímat, že se přeci jen něco mění – ze syna se stával „snílek“. Jeho školní výkony a výsledky se zhoršovaly a domácí úkoly pro něho představovaly hodiny trvající martýrium.

Na schůzce s třídním učitelem bylo matce doporučeno, aby synovi nijak nepomáhala, že prý to musí zvládnout sám, jinak ztratí motivaci. A že si má „vyžrat“ důsledky svého „snění“.  (Poznámka: Protože školní medicína nezohledňuje psychiku, napěchovala chlapce barbituráty!)

Aby toho nebylo málo, začaly se přestávky mezi jednotlivými epileptickými záchvaty zkracovat.

Rodiče se nakonec rozhodli vzít syna z gymnázia. Podle nich byl chlapec přetěžován gymnaziálními nároky a vše se mělo zlepšit tím, že už nebude dále vystavován takovému tlaku. Jejich očekávání a naděje se však opět nenaplnily. Naopak se vše ještě více pokazilo – záchvaty se dostavovaly téměř denně a známky ve škole byly jedním slovem katastrofální.

Když se na to optali svého obvodního lékaře, jak je tohle možné, odbyl je slovy: „Profesor Sch. je kapacita! Počáteční zhoršení je normální. Měli byste tak rok počkat, dokud neuvidíme, zda lék zabral, nebo ne.“

V této situaci se dostala rodina k lékaři praktikujícímu Hamerovu Germánskou novou medicínu®. Ten jim na úvod objasnil biologické přírodní zákony, na nichž tento medicínský model stojí, a následně s nimi probral problematiku epilepsie. Podle lékaře bylo třeba předně přijít na to, co bylo příčinou prvního záchvatu a pokud možno tento spouštěcí konflikt reálně vyřešit, aby se prolomil začarovaný kruh.

Pátrání po prvotním konfliktu bylo jako skládání puzzle. Protože se první záchvat objevil během letních prázdnin, zavládlo silné podezření, že by se mohlo jednat o nějaký nepříjemný zážitek ze školy. Rodiče si ale nedokázali představit, že by v inkriminovaném období mohlo k něčemu významnému, o čem nevěděli, dojít, neboť podle nich jim Simon vždycky všechno říkal. A potvrzoval to i sám chlapec: „Ne, nic se nestalo.“

Po několikahodinovém probírání všeho, co se v období před letními prázdninami událo, se skutečně našlo to, co se hledalo: V hodině kreslení dostaly děti za úkol nakreslit, jak by vypadala jejich nejkrásnější letní louka. Simon ji nakreslil modře. Učitelka jeho výtvor ukázala třídě a udělala si z něho legraci. Celá třída se mu vysmála. Jeho nejlepší kamarád ho nechal ve štychu... Simona to totálně zaskočilo. Chtěl z té situace pryč, chtěl jí uniknout... jenže nemohl! (Poznámka: Zkuste si představit, co se v duši toho chudáka kluka asi tak mohlo odehrávat.)  

Tak, konečně to bylo venku. Po dlouhých pěti letech... Během vyprávění Simon plakal i nadával. Nejdůležitější ale bylo, že se zbavil svého vnitřního konfliktu (o kterém ani nevěděl, že ho má). Díky znovuprožití té nechutné situace se konflikt „rozplynul“. Otec si navíc vzpomenul, že jim syn o škole po nějakou dobu vůbec nic nevyprávěl a že měl tehdy studené ruce (Poznámka: Toto je jeden z průvodních znaků aktivního konfliktu).

Rodičům spadly šupiny z očí… Matka uznala, že změna školy nebyl úplně nejlepší nápad, protože Simon se v nové třídě cítil být outsiderem, spolužáci si ho opakovaně dobírali a on tak dennodenně zažíval tytéž konflikty. Tento problém se ale podařilo relativně snadno vyřešit: Chlapcovu třídní učitelku přesvědčili o pravdivosti „nové medicíny“ a ta vzala chlapce pod svá ochranná křídla. A dokonce se jí poštěstilo Simona začlenit do jedné z třídních part.

Poté zbývalo už jenom vyřešit chlapcovy hrůzostrašné sny. Tady pomohla kineziologie a metoda rakouského léčitele Ericha Körblera nazývaná dnes Nová homeopatie. Pokaždé, když rodina přišla na sezení, byla Simonova první otázka: „Pomaluješ mě zase jako indiána? Budu pak silný jako on!“

Chlapcovy epileptické záchvaty začaly ustupovat a brzy nastal čas pro snižování dávek chemických léků. Nakonec došlo k jejich úplné eliminaci...

Ve výsledku se k velké radosti rodičů stalo ze Simona opět normální, veselé a zdravé dítě.

Vysvětlení

Nejprve si připomeňme (píši o tom zjednodušeně např. v eBooku zdarma ke stažení), že jeden z Hamerových biologických zákonů vypovídá o dvoufázovosti každé tzv. nemoci (Hamerovou terminologií Smysluplného biologického zvláštního programu):

nečekaný šokující prožitek, na který jsme sami >>
1. fáze (fáze stresu) >>
vyřešení konfliktu (překonání situace, která vyvolala stres) >>
2. fáze (fáze regenerace a návratu do původního stavu)

1. fáze (stresová) začala u Simona s první sekundou jeho prožitku strachu, že „nemůže z dané situace uniknout či se jí vyhnout“. Chlapec se cítil paralyzován, neschopen jakéhokoliv pohybu. K vyřešení konfliktu došlo se začátkem prázdnin – s prvním dnem bez školy to přestalo být pro Simona (podvědomě) důležité. Tím začala 2. fáze (regenerace). Na dovolené u moře se potom dostavil první záchvat…

Z výše řečeného vyplývá, že epileptický záchvat je částí fáze č. 2, fáze regenerace. A proto je chybné označovat epilepsii za samostatnou nemoc tak, jak chápeme kupříkladu několik dní trvající chřipku. Epileptický záchvat představuje více či méně generalizovou svalovou křeč[1] a dochází k němu v klidovém stavu (někdy i ve spánku). Je jakýmsi momentem krize, bodem zlomu, v němž se jedinec nezřídka na krátko navrací do první fáze stresu, aby si znovu, jakoby zrychleně, prožil svůj konflikt (šokující okamžik, který si prožil v psychické izolaci) a ujistil se, že ho má „zmáknutý“. Křečí postižené svalové skupiny naznačují, jaký konflikt se asi odehrál.

Tato krize (a má ji každá tzv. nemoc) není rozhodně žádnou chybou v systému. Má své biologicky podmíněné opodstatnění. (Více se o tom zmiňuji ve velkém eBooku či kurzu o deseti lekcích, kde se můžete rovněž dočíst o tom, jak se přitom zapojuje mozek.)

A ještě něco: Pod diagnózou epilepsie se ve školské medicíně rozumí, že jsme epileptický záchvat bez zjevné příčiny dostali opakovaně – minimálně dvakrát.

Jak a proč k opakovanému záchvatu dochází?

Jednoduše. Tak jako u většiny strachů se totiž může i strach, který vede v důsledku k epileptickému záchvatu, při další „vhodné“ příležitosti vrátit. A když se znovu dostaneme do nějaké dramatické a šokující situace, kterou si vnitřně prožijeme tak, že máme pocit, že „jsme spoutáni, nemůžeme tomu uniknout nebo se danému vyhnout“ (Hamerovou terminologií utrpíme motorický konflikt) – může jít kupříkladu o dopravní nehodu – nastartuje se v našem organismu nová fáze stresu. Po vyřešení konfliktu (většinou k tomu dochází formou znedůležitění, vyvanutí časem) se pak v rámci navazující fáze regenerace dostaví další krize – další epileptický záchvat. ☹ A to se může opakovat v podstatě donekonečna...

Epileptické záchvaty se vyskytují rovněž u zvířat ve volné přírodě. Hezky to ukazuje toto čtyřminutové video. Třes zvířete začíná zhruba ve 3:10, pro pochopení je ho ale potřeba zhlédnout od začátku.

ZDROJ příběhu.