Bradavice – proč se objevují?

Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka měla na palci ruky (bohužel už nevím které) bradavici. Ne a ne se jí zbavit. Nakonec to bradavici asi přestalo bavit, protože zmizela. Sama od sebe. To bylo radosti! No dnes už malá nejsem a také vím, co se nám ty nepříjemné potvůrky snaží říct. Ukážu vám to na jednom skutečném příběhu.

Naučit se techniky efektivní sebeobrany nemůže být na škodu, usoudili rodiče dvanáctiletého chlapce – říkejme mu třeba Martin – a zapsali jej do kurzu bojového umění. Zapomněli na jediné – optat se ho, zda o to stojí.

Po nějaké době se na bříšku Martinova levého chodidla objevila bradavice. Dost bolela. Občas dokonce praskla a krvácela. A dělo se to opakovaně. Ke zhoršení docházelo vždy ve dnech, kdy chlapec nemusel na trénink.

Kvůli bradavici se Martin od jisté doby zdráhal cvičit na trénincích naboso. Navíc se začal víc a víc stranit ostatních dětí. To neuniklo očím zkušeného trenéra.

Když si chlapec již poněkolikáté odmítal sundat tenisky, zapředl s ním trenér hovor:

T: „Ty, Martine, poslyš, odkdy máš tu bradavici na levém chodidle?“

M.: „No je to tak asi tři týdny. Na začátku nekrvácela. Poprvé praskla před pár dny.“

T.: „A už si někdy měl bradavici?“

M.: „Ne. Ještě nikdy.“

Trenérovi, obeznámenému s biologickými přírodními zákony vyšlých z pera Dr. Hamera, bylo hned jasné, že bradavice musí souviset s prožitkem odloučení – buď se Martin chce od něčeho neúspěšně odloučit, anebo naopak po nějakém kontaktu marně touží.

Po chvíli ho napadlo, že by to mohlo souviset s jeho tréninky. Proto se jal chlapce vyptávat dál:

„Je možné, že sem nechceš chodit a raději by si dělal jiný sport?“

Chlapec se nezmohl na odpověď. Jen na trenéra vykulil oči.

Trenér pokračoval v rozvíjení načatého:

„No myslím si, že bojové umění tě vůbec nezajímá. Mám pravdu? Víš ty co? Já jsem jako malý také musel chodit na tréninky, které mě nebavily. Nenáviděl jsem je. Takže vím, jak se teď asi cítíš. Poslouchej, vůbec se na tebe nebudu zlobit, když sem přestaneš chodit. Nebudu tě přemlouvat. Ani nebudu smutný. Chci ti pomoct. Jestli chceš, promluvím s rodiči. To poslední, co bych chtěl, je, aby mé tréninky dělaly někoho nešťastným.“

Chlapec vyhrkl: „To by bylo perfektní!“ Pak trochu posmutněle dodal: „Jenže moje mamka moc chce, abych sem chodil a naučil se bránit.“

„Ano, vím. Proto se ti udělala na levém chodidle[1] ta bradavice. Nech to na mně. Já už to nějak zařídím… Naše šance budou větší, když na to maminku předem připravíš a řekneš jí, že tě tyhle tréninky nebaví a že chceš dělat raději jiný sport. Zvládneš to?“

„Ano, zvládnu!“ ujistil Martin trenéra.

Další týden se na tréninku objevila Martinova maminka a chtěla vědět, jak trenér přišel na to, že synova bradavice souvisí s chozením na tréninky.

Trenér se pustil do vysvětlování souvislostí.

Řekl jí, že podle učení Dr. Hamera znamená krvácející bradavice na levém chodidle, že chlapec „uvízl“ v hojivé fázi[2] „programu“[3], který se spustil kvůli jeho konfliktu týkajícího se toho, že "nechce mít k někomu kontakt". Tím někým je ona. Jinak řečeno, jeho vnitřní konflikt má co do činění primárně s ní a sekundárně s tréninkem. Přes „koleje“[4], které zde představují tréninky, se chce Martin od ní „odloučit“. Proč? Protože chce, aby na kurz sebeobrany chodil, zatímco on ne.

Objasnil jí, že ke spuštění tohoto „programu“ došlo u Martina patrně hned první den, kdy musel jít proti své vůli na trénink. Prožil si to jako určitý šok. Nedokázal se s tím vědomě vypořádat, potažmo nebyl schopen proti tomu v daný moment nic podniknout. A tak začal jeho organismus tento problém řešit na tělesné úrovni za něj. Chtěl mu pomoci.

Trenér také zmínil, že Martin to vnímal tak, jako by byla maminka „přilepená“ na jeho chodidle. A proto se bradavice objevila právě tam.

Dodal, že na tréninku je Martinův konflikt aktivní, protože tam nechce být. S příchodem domů se to ovšem mění. Konflikt je v ten moment pro chlapce vyřešen – už na trénink nemusí. A tak začíná návrat do normálu. Jinak řečeno hojivá fáze. Za pár dní ale musí Martin opět na trénink. Konflikt se tak objevuje znovu na scéně. Tím je hojivá fáze přerušena. No a to se opakuje pořád dokola.

Martinova maminka si to vyposlechla a pak přikývla. Skutečně prý trvala na tom, aby se Martin naučil technikám sebeobrany. Ale jestli se tam synovi nelíbí, je připravena ho odtamtud vzít. Nehledě na to, zda trenérovo vysvětlení sedí, či nikoliv.

Asi o týden později, když už chlapec na nenáviděné tréninky oficiálně nemusel, zašla žena opět za trenérem:

„Byla jsem z toho opravdu paf. Bradavice po pár dnech sama odpadla. Není po ní ani památky. Prostě je fuč.“

„Ano, to se dalo očekávat,“ odvětil jí na to trenér „protože takhle Germánská nová medicína® Dr. Hamera funguje.“

Vysvětlení

1)     Laicky:
Martin chtěl maminku pokaždé, když musel jít na trénink, ploskou nohy odstrčit (vnějšími částmi těla, např. lokty, pěstmi apod., se nechtěnému kontaktu bráníme) a nejít tam. Jenže nemohl, bylo mu pouhých dvanáct a maminky se přeci poslouchají…

2)    Odborněji:
Příčinou všech druhů bradavic objevujících se na pokožce (= epidermis) je v GNM® konflikt z odloučení, kdy jsme uvázli v tzv. hojivé fázi. To znamená, že návratu do původního stavu je opakovaně bráněno – je přerušován stejnou (či podobnou) konfliktně prožívanou situací (= recidivy). K úplnému zhojení / návratu do původního stavu, jinak řečeno také zdraví, tak nemůže dojít.

Konfliktem se obecně rozumí nějaká emočně náročná situace, do které se dostaneme naprosto nečekaně, zaskočí nás a jsme na ni sami. U konfliktu z odloučení se buď chceme, anebo nechceme od někoho odloučit.

Bezprostředně po takovémto vypjatém prožitku místo na kůži lehce zvředovatí, zhrubne, dochází k znecitlivění a úbytku buněk (= ohraničený rozpad tkáně doprovázený nekrózou tkáně). Smysl je třeba hledat v tom, že díky snížené citlivosti jedinec na (ne)chtěný kontakt přechodně snáze zapomene.

Je-li konflikt stoprocentně překonán/vyřešen, začne se dané místo okamžitě navracet do původního stavu – hojit. Pokožka se zanítí, zčervená, oteče a může svědit, popřípadě pálit. (Za určitých okolností může dojít i k prasknutí kůže.) Drobné vřídky se postupně zaplňují. Ve výsledku je místo opět hladké a citlivé.

Nedojde-li k definitivnímu vyřešení konfliktu – fáze hojení je přerušována dalšími a dalšími stejně emočně vypjatými situacemi, popřípadě jedinec naskakuje na tzv. koleje, jak bylo popsáno v příběhu výše –, vytvoří se bradavice. Její trvalé odstranění běžnými způsoby (pomocí kyseliny salicylové, vypalováním, chirurgickým ošetřením apod.) je v podstatě nemožné.