Lízátko aneb opar jako alergická reakce

9. červenec, 2021 o 13:17

Leželo na nočním stolku – zabalené, leč použité. Asi ho tu nechala Ema, prolétlo mu hlavou. Pravačkou se natáhl po sladkosti. Na moment zaváhal… Přece nebudu dělat cavyky kolem toho, že není moje… Lízl si. Chutnalo po malinách… Po pár minutách ucítil, že ho svrbí rty. Co to má být? kroutil nevěřícně hlavou. Záhy si povšiml, že se mu udělal opar. Proč opar? A proč teď?

Začal přemýšlet: Co jsem vlastně doteď dělal? - Nic. Dneska jsem nedělal vůbec nic. Akorát teď jsem si vzal tohle lízátko… A pak mu to secvaklo: Aha, tady musí jít o nějaké "koleje"[1] a ty nějak souvisí s tímhle lízátkem! Že by byl na vině cukr? Ne, ten to být nemůže! Cukr přeci normálně jí a opar po něm nemívá…

Vzpomínal, kdy měl opar naposledy. Bylo to čtrnáct dní zpátky. Byl víkend a vyskočily mu snad 4 opary za sebou… Přemítal, co se tenkrát událo. Snažil se vypátrat, co by mohl mít onen vzpomínaný víkend společného s dnešním dnem...

Byl v práci, když dorazil kolega a postavil na stůl pytel cukrových tyčinek: „Hele, tohle jsem vám přinesl, vezměte si.“ Vzal si. A další den sáhl po tyčce znovu... Pokaždé dostal opar! Po tom víkendu měl rty úplně opuchlé! Puchýřků se zbavil po necelých dvou týdnech….

No a teď tahle situace u něj doma: Pochutnává si na malinovém lízátku… a objeví se opar. Už zase!

Dával si to dohromady: Cukr, lízátko, cukrové tyčinky… cukr v pevné podobě, normální cukr ale ne... Tohle musí být určitě TY koleje! málem vykřikl.

Proč se mu to ale děje? Co se mi kdy stalo, že mám potřebu se "od lízátka buď odloučit, anebo se od něho odloučit nechci“?

Nic ho ale nenapadalo. Vzpomínal si jen na jedno: Když byl malý, rodiče mu jednoho dne řekli, že si nesmí brát sladkosti od CIZÍCH lidí. Je to prý léčka. Snaží se ho tak nalákat, aby šel s nimi... Detaily situace si však již nevybavoval.

Zato se mu před očima objevil obraz s modrým mercedesem – auto přijíždí, vystupuje z něho muž v dlouhém kabátě a podává mu bonbóny. „Pojď se mnou,“ říká mu přitom. Tenhle obraz měl z nějakého důvodu vrytý do paměti. Byl v jeho hlavě, ačkoliv se ta scéna ve skutečnosti neodehrála...

Uvědomoval si, že je docela reálné, že mu kdysi dávno bonbóny skutečně někdo cizí nabídl a v něm to v ten okamžik hrklo, neboť věděl, že si je nesmí vzít, jinak ho odvedou pryč...

Na nic konkrétního si už ale nevzpomínal… Jasné mu bylo jen jedno: Vzít si bonbón či jinou sladkost od cizího člověka znamená, že bude, resp. může být jako dítě odvlečen pryč. A to si samozřejmě nepřál. Nechtěl být odloučen ani od rodičů, ani od domova.

Po chvíli mu svitlo. Zdálo se mu to být logické: Doma si vezme lízátko, které si sám nekoupil a ani mu ho nekoupili rodiče, takže je vlastně od CIZÍ osoby, strčí si ho do pusy a hned je v "hojivé fázi“[2].

Věděl, že u "kolejí“ naskočí "program“ prakticky okamžitě: Zažije krátkou recidivu a vzápětí se přehoupne do "hojení“, protože si všimne, že je doma a nikdo ho nikam neodvádí. Všechno je v pořádku, je zdravý… Ostatně před dvěma týdny to proběhlo obdobně: Pochutnával si na cukrové tyčince a v momentě, kdy si uvědomil, že se nic nestalo, že ho nikdo neodvlekl - byl u sebe doma -, začal mu na rtu "růst“ opar.

Nyní zbývalo zodpovědět už jen jednu jedinou otázku: Jak se těch "kolejí" zbavím, když jsem je rozpoznal?

Zaprvé: Věděl, že je dospělý a nikdo ho proti jeho vůli nemůže nikam odvést. Zadruhé: Když se rozhlédl, neviděl nikoho, kdo by tento úmysl mohl vůbec mít. Zatřetí: Ani žádný chlap po něm nechtěl sex... Prostě se to stát nemohlo.

Zformuloval si to ještě jinak: Zaprvé už nebyl dítě, zadruhé pedofilie nepřipadala do úvahy, a i kdyby se ho, nedej Bože, někdo přeci jen pokusil odvléct, dokázal by se mu ubránit. Je přeci velký a silný!

Potom si sestavil jednoduchou formulku, kterou se hodlal "přeprogramovat“: Tento konflikt je pro mě bezvýznamný. Mohu si brát sladkosti od koho chci. I od cizích lidí – jak od těch, co nejsou mými rodiči, tak i od těch, co nejsou mým já. Pro opar už neexistuje žádný důvod. Kromě toho jsem u sebe doma.

Tímto "kouzlem“ docílil, že se "koleje“, které ho sužovaly takřka po celý život, rozplynuly.

A opar? Ten ho od té doby až na výjimky netrápil.[3]

Vysvětlení

Konflikt z odloučení ve smyslu „nechtít mít kontakt s něčím“ týkající se rtů, popřípadě úst nebo jazyka může mít řadu příčin. Vždy jde o to, že nechceme, aby na daném místě došlo ke kontaktu (může jít např. o dotyk, polibek). Funguje to ale i opačně, když kontakt naopak chceme, ale z nějakého důvodu mít nemůžeme. Ke stejnému konfliktu může dojít také v důsledku toho, že něco nechceme říct, popřípadě nesmíme či nemůžeme (a máme s tím problém). A neobvyklé není ani takovéto zabarvení: Něco jsme nechtěli říct, přesto jsme to řekli… ujelo nám to. Dalším důvodem pro opar může být rovněž konkrétní jídlo či dieta – například jsme si nějaké jídlo, které bychom si moc rádi dali, (ne)dobrovolně odepřeli, anebo odepřít museli (např. ze zdravotních důvodů).

[1] Jako „koleje“ se v GNM® označují veškeré doprovodné jevy okamžiku, který jsme si prožili jako šok. Může jít o cokoliv – zvuky, konkrétní hudební žánr, pachy, potraviny, pyly apod. Jsou podstatou alergií.
[2] Jako hojivá fáze se v GNM® označuje druhá fáze nemoci, resp. Smysluplného biologického přírodního programu.
[3] Příběh staví na vyprávění v tomto videu.