Před lety jsme nechali u notáře sepsat a ověřit dědickou smlouvu, která upravovala, jak se má rozdělit dědictví po našich rodičích mezi nás čtyři sourozence, až přijde čas. Všichni jsme ji u notáře podepsali. Podle této smlouvy jsme já a můj bratr E., který je o dva roky mladší, měli zdědit dům našich rodičů. Byl to hodně velký dvojdomek s velikou zahradou a bytem po babičce v opravdu dobré a vyhledávané čtvrti.

S mladším bratrem jsme si nikdy neměli moc co říct. Žili jsme každý v jiném světě a vídali jsme se v podstatě jen na obvyklých rodinných oslavách. Po smrti otce bylo třeba učinit spoustu rozhodnutí, a pokud nejste na stejné vlně, není zrovna snadné rozhodovat se společně. Koneckonců jsme byli čtyři sourozenci. Každopádně bylo jasné, že se k tomu musí vyjádřit všichni, ale samotná realizace byla nakonec na jediné dceři.

Když v roce 2017 zemřela i matka, nastal čas převzít společné dědictví. Můj mladší bratr žil v jedné polovině domu už desítky let, byl léta rozvedený a děti už také dávno vyrostly. Já jsem bydlela 120 kilometrů daleko a už dlouho mi bylo jasné, že se do druhé poloviny domu nenastěhuji, mimo jiné i proto, že pro mě byla příliš velká.

Pozvala jsem tedy celou rodinu, abychom si vybrali předměty na památku, a začala jsem postupně domácnost vyklízet. Nesčetněkrát jsem cestovala sem a tam a prodávala věci po rodičích, spoustu jsem jich rozdala a samozřejmě jsem toho musela také hodně vyhodit, objednat velkoobjemový kontejner atd. Dávala jsem si načas, protože jsem nebyla pod tlakem. Během té doby jsem se opakovaně snažila s bratrem mluvit o tom, co udělat s tak velkým dvojdomkem. Vykrucoval se a postupem času byl odmítavější a odmítavější.

Mé dopisy zůstávaly bez odpovědi, stejně jako mé návrhy, které zahrnovaly i zapojení mediátora. Žádné z nabízených setkání se neuskutečnilo. Neodpovídal ani na mé telefonické vzkazy, a když jsem se mu dovolala na služební telefon, vždy mě odbyl. Od vchodových dveří mě poslal hned pryč. Nevěděla jsem, co mám dělat, protože jsem měla svázané ruce. Potřebovala bych jeho součinnost nebo souhlas k pronájmu či prodeji a i k reálnému rozdělení obou polovin domu. Protože se o dům a zahradu vůbec nestaral a pro mě byla údržba příliš náročná, byla nemovitost čím dál zanedbanější. V červenci 2019 jsem proto povolala zahradníky, aby nám pomohli dát okolí domu do pucu. Dorazila jsem už večer předtím, protože se mělo začít brzy ráno. Večer jsem pak viděla, že je bratr doma ve svém bytě, a tak jsem se k němu vydala sklepem, přičemž jsem svůj příchod oznamovala hlasitým voláním.

Samozřejmě jsem si byla vědoma, že jsem ho v podstatě přepadla, ale co jsem měla dělat? Celá záležitost se táhla už skoro dva roky. Seděl na pohovce a já jsem mu řekla: „E., musíme si promluvit!“ Nejdříve se snažil znovu vykroutit, a když jsem ho zastavila, začal být naštvaný a dost hlasitý. Snažila jsem se zůstat klidná. Řekla jsem mu ale, že všechno tady patří mně stejně jako jemu. To ho nadzvedlo, popošel asi pět metrů směrem ke mně a pohrozil mi rukou se slovy: „Jestli ještě jednou vstoupíš do mého soukromí, praštím tě do...!“. Zůstala jsem navenek v klidu a při odchodu jsem pronesla: „Nutíš mě...!“, což znamenalo „... udělat kroky, které vlastně udělat nechci“.

Když jsem se vrátila do druhé části domu, třásla jsem se po celém těle. Byla jsem úplně rozklepaná. Za žádných okolností jsem tu nechtěla strávit noc, takže jsem nakonec v jedenáct večer zavolala zahradníkům a naši schůzku zrušila. Bylo mi do breku. Potom jsem šla za synovcem (synem mého zesnulého bratra), který v té době dočasně bydlel v bytě po babičce, a řekla mu, co se stalo. Byl víceméně svědkem celého příběhu a vždycky mi trochu pomáhal. Například společně s mým druhým synovcem, jeho bratrem, s odvozem objemného odpadu. Toho večera mě láskyplně objal, ale z izolace mi podle všeho pomoci nedokázal. Ani by to nebyla jeho věc.

Téměř dva roky jsem přemýšlela o tom, jak s bratrem E. uzavřít náš spor o dědictví. A bylo mi jasné, že ho uzavřít musím, protože jsem za žádných okolností nechtěla reagovat svou slinivkou. To byla vždycky moje největší starost. To, že jsem se onoho večera dostala do konflikt-aktivity, jsem si ani neuvědomila. Věděla jsem jen, že po tom jeho vyhrožování už žádná pokojná diskuse nebo klidné řešení situace nepřipadají do úvahy. S těžkým srdcem jsem se rozhodla zavolat realitnímu makléři, který zprostředkovává pro takové případy investory, kteří dědictví odkoupí a potom profesionálně jednají s dříve nedostupnými dědici. Opravdu to pro mě nebylo snadné, ale nakonec jsem se k tomuto kroku rozhodla. Dva měsíce po incidentu jsem se pak vrátila ve dne do domu, abych si vzala poslední věci. Znovu jsem se tam setkala se synovcem a řekla mu o svém rozhodnutí. Také jsem mu sdělila, že dnes jsem v tom domě naposledy. Potom jsem odjela domů. Kostky byly vrženy.

Ještě téže noci se mi objevilo na krku na kůži podráždění. Ráno (bylo to v pátek) jsem si pak všimla dvou malých puchýřů. Během víkendu se tyto puchýřky rozšířily po celé levé straně krku, včetně ucha, uvnitř i vně, také přes bradu a levou stranu hlavy až k rameni. Vyrážka se zastavila vpředu na hrudní kosti a vzadu na páteři. Nejdřív jsem si myslela, že jde o hojivou fázi pokožky („konečně oddělena“ nebo tak nějak), ale čím dál víc mi bylo jasnější, že musí jít o dermis (škáru), neboť puchýře byly opravdu zřetelné. Vzhledem k tomu, že jsem měla na další týden zakoupený zájezd, šla jsem hned v pondělí ke kožnímu lékaři, aby mi vystavil potvrzení pro pojištění storna cesty. Moji diagnózu pásového oparu lékařka potvrdila. Řekla mi, že se jedná o závažný případ pásového oparu, a trvala na tom, že mi předepíše lék (Zostex), tablety proti bolesti a mast. Všechno jsem si to obstarala. Kromě bílé masti určené na vysušení puchýřů však zůstal zbytek netknutý. Věděla jsem, že jsem ve fázi hojení, a také jsem dokázala odhadnout maximální dobu, po kterou to bude trvat.

V konflikt-aktivní fázi jsem byla téměř přesně dva měsíce a snadno jsem si tak spočítala, že první měsíc se to bude zhoršovat a ten další zlepšovat. A přesně to se také stalo. Bez jakýchkoli léků nebo analgetik to zhruba po dvou měsících skončilo. Podráždění nervů způsobené pásovým oparem sice nebylo příjemné, ale zase to nebylo nikdy tak zlé, abych se musela uchýlit k lékům proti bolesti. Dobrou práci odvedl chladivý gel z mé lékárničky. Dneska je kůže v těchto místech o něco silnější a méně citlivá. Na zadní straně ucha se mi vytvořila malá chrupavka a všimla jsem si, že si toto místo často mimovolně ochranně hladím.

Jedna věc však byla poněkud neobvyklá: jako pravačka jsem měla podle teorie reagovat na bratra pravou stranou těla (stranou pro partnery). Když se však vrátím do situace, kdy jsem se jím cítila být skutečně ohrožena, pak pokud by mě udeřil, zasáhl by mě lokálně přesně do této oblasti. Je pravák jako já, a proto by mě zasáhl na levé straně. A i když bratr úder pouze naznačil, pravděpodobně jsem ho v tom okamžiku již lokálně pocítila. Navenek jsem sice zůstala klidná, uvnitř jsem však byla v šoku. Moje integrita byla napadena. Nečekala jsem, že bratr zareaguje zrovna takhle.

Druhá možnost, že jsem bratra vnímala spíše jako dítě než jako partnera, mi připadala v mém věku 62 let dost přitažená za vlasy. Oba jsme úspěšní podnikatelé a já bych se musela snažit obnovit situaci z našeho dětství, což mi připadalo velmi vykonstruované a psychologizované. Dospěla jsem tedy k závěru, že jsem musela reagovat lokálně, a to právě v okamžiku, kdy jsem vnímala ohrožení.

Mimochodem, dědické vyrovnání bylo mezitím dokončeno. Když se bratr E. dozvěděl, že už se nehodlám trápit a že se již našel investor, odkoupil můj podíl na dvojdomku (za opravdu férovou cenu). Jsem moc ráda, že to vyšlo, protože to bylo i v zájmu našich rodičů. Teď jsem volná a on si může s domem dělat, co chce.

Ještě jeden tip pro všechny, kteří mohou a chtějí svým dětem něco odkázat: Stanovte prosím ve své závěti jasné podmínky! Společenství dědiců může velmi snadno (jak jsem se mezitím přesvědčila) rozbít i ty nejintimnější sourozenecké vztahy. Mnoho lidí takové konflikty nepřežije, protože reagují svými střevy, slinivkou nebo jinými zvláštními programy a dostanou se do mlýna konvenční medicíny s jejím strašením. Nakonec jsem ráda, že jsem z toho vyšla jen s dvouměsíčním pásovým oparem. Byla jsem ale dobře připravena.