Když jsme si jich všimli poprvé, nebyly příliš velké (cca 5x3 mm). Ani jsme si z toho nic nedělali, protože bradavice se prostě mohou čas od času objevit. A koneckonců podle konvenční medicíny je způsobuje virus a jednou zmizí...

Postupem času se však bradavice začaly zvětšovat. Protože ale synovi stále nijak zvlášť nevadily, nic konkrétniho jsme nepodnikli. Tu a ta jsme si je prohlédli. Pokaždé jsme zaznamenali, že se nezmenšují, ba naopak jsme viděli, že se pořád zvětšují. Ne nijak výrazně, ale znát to bylo.

Začali jsme proto přemýšlet o řešení. Ale kromě čekání a doufání, že odejdou samy, nás jiná možnost nenapadala. A tak to zůstalo až do výše zmíněného semináře.

Mezitím se bradavice rozšířily na velikost přibližně 25x25 mm. Teď už byly pro syna nepříjemné, hlavně při běhání.

Zaprvé jsme věděli, že bradavice patří k epidermis, pokožce, a že epidermis reaguje na oddělení / ztrátu kontaktu. Zadruhé jsme věděli, že separace souvisí s mozkovou kůrou a že rozhodující je zde to, zda je náš syn pravák, či levák. Syn je levák, takže jeho pravá strana je stranou pro matku/dítě. V našem případě připadala do úvahy pouze matka. Za třetí nám bylo jasné, že lokalizace na bříšku chodidla znamená, že k separaci došlo proti synově vůli. Zatím to šlo dobře. Teď už zbývalo jen najít konflikt, což samozřejmě nebylo snadné.

Po několika dnech jsem si začal se synem o jeho bradavicích nenuceně povídat. Řekl jsem mu, že jeho bradavice znamenají separační konflikt a mohou souviset pouze s jeho maminkou. Také jsem se ho zeptal, jestli si pamatuje, jak dlouho už bradavice má. Řekl, že od prvního stupně základní školy. Dále jsem se ho optal, jestli měl někdy během té doby pocit, že chce mít mámu u sebe, ale ona tam není. Spontánně mi vyprávěl o prvním týdnu ve škole (v první třídě), kdy některé maminky zůstaly se svými dětmi ve třídě a on chtěl totéž. Doslova řekl mé ženě: „A ty jsi tam nebyla.“

A právě tohle byl jeho konflikt. Maminka tam nebyla, nemohl s nikým komunikovat, byl sám a izolovaný [poznámka: z jeho vzpomínek bylo patrné, že to muselo být akutní a velmi dramatické].

Řekl jsem mu: „Podívej, teď půjdeš na druhý stupeň a určitě už nechceš mít mámu nablízku, že?“

S těmito slovy jsme téma bradavic opustili a vrátili se ke každodennímu životu. Asi po týdnu jsme se syna zeptali, jak to s bradavicemi vypadá. K našemu překvapení byly o něco menší. Během dvou následujících týdnů jsme sledovali, jak se den za dnem zmenšují a zmenšují. Během tří týdnů bylo po nich. Zmizely. Po dobrých čtyřech letech. A tak už to také zůstalo.

Pro mě a mou ženu jde o důkaz, že Germanische Heilkunde® je správná, a to na všech třech úrovních: psychika-mozek-orgán.