K úřednímu ověření správnosti medicínského systému
Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerda Hamera
došlo ve dnech
8. a 9. září 1998 na Trnavskej univerzite v Trnave na Slovensku.

Potvrzující dokument včetně překladu do češtiny je uveden níže v textu, dostupný je rovněž ZDE.

-----------------

Pro Dr. Hamera byly ony zářijové dny roku 1998 přelomové.
Dokument z nich vzešlý měl pro něho cenu zlata.
Než se ho však mohl dotknout,
semlelo se toho spousta, co je pro porozumění celé anabázi podstatné.
A tak vám nabízím ponor do temných vod minulosti...
(Dr. Hamer vše popisuje ve své knize Einer gegen Alle (Jeden proti všem).)

„V medicíně můžete přijít s drobností, například novým lékem nebo s vynálezem ostřejšího skalpelu,
můžete ji chtít trochu vylepšit, ale přijít s uceleným systémem,
který by ji stavěl vědecky na hlavu, nesmíte … to pak přijdete o všechny přátele."

A nejen to, dodávám.
Kdo se toho opováží, bude muset čelit útokům z řad kolegů z branže a snášet „kopance" i z jiných míst.
Také pozná vězení a bude muset opustit svou vlast.

Ale popořadě.

-----------------

Jeden slavný homeopat po zveřejnění Hamerova objevu na počátku 80. let údajně pronesl tato slova:
„Psst! Píšeme rok jedna po Hamerovi!“

Ano, takto důležité se jevily závěry bádání tohoto geniálního německého lékaře
v očích několika jeho odvážných a přejících kolegů...

Výjimečné postavení je Hamerovu objevu možno přisoudit z vícero důvodů.
Jedním z nich je, že „přírodní zákony odpozorované od matky přírody“, jak je charakterizoval sám Dr. Hamer,
ukazují východisko z tzv. civilizačních chorob.

Nevýhodou je, že se jedná o archaické programy sestavené pro „dobu kamennou“
a nikoliv pro dnešní moderní dobu, což s sebou nese nemalé patálie.
Jenže vypnout se tyto biologické programy nedají...

-----------------

Jak to všechno začalo?

V roce 1981 pracoval Dr. Hamer jako vedoucí lékař na onkologické klinice spadající pod univerzitu v Mnichově.
Tam ho napadlo, že rakovina varlete, která mu byla nedávno předtím diagnostikována,
může mít souvislost se smrtí jeho milovaného syna.

Proto nelenil a jal se vyptávat svých pacientů, zda si i oni prošli před propuknutím nemoci
nějakou traumatickou až šokující situací.
Všichni do jednoho mu tuto jeho domněnku potvrdili. Bylo jich na dvě stě.

Z pouhé domněnky se tak rázem stal fakt.

Když se pak o pár měsíců později rozhodl Dr. Hamer na setkání s kolegy o svých nejnovějších zjištěních poreferovat,
byl vedením kliniky postaven před volbu – buď svou teorii odvolá, anebo bude muset nemocnici opustit.
Vybral si druhou možnost. Zdála se mu schůdnější...

Výsledky výzkumu poté předložil ve formě habilitačního spisu své alma mater –
lékařské fakultě univerzity v Tübingenu (Eberhard Karls Universität Tübingen).
Ta však jeho práci k obhajobě nepřijala. Prý odporuje školské medicíně.
Proti hlasovala celá komise.

Dr. Hamer se však tak snadno vzdát nehodlal. Bojoval. Zkoušel to opakovaně.
Obrátil se i na soud.
Před soudem hájil odmítavý postoj univerzity děkan fakulty mimo jiné i touto větou:
„My ale vůbec nechceme vědět, zda má Dr. Hamer pravdu.“

Ani zásah soudní moci však nebyl Dr. Hamerovi nic platný.
Univerzita se ohradila, že je práce zastaralá a promlčená...

Když ji Dr. Hamer přepracoval, přestala univerzita sice kličkovat a
jmenovala dva znalce a také určila termín řízení za účelem přezkumu, jenže onen
den našlo osm pacientů spolu s Dr. Hamerem dveře vybrané místnosti zavřené.
Jeden ze znalců prý „v neodkladné záležitosti“ narychlo odcestoval…
Děkan univerzity k tomu s odstupem podal následující vysvětlení:
„(…) že v řádu habilitačního řízení není stanoveno, že se musí uvedený stav věcí verifikovat, nebo falzifikovat.“
(Dobře, ale na základě čeho se pak rozhoduje, pokud nejsou předložené práce řádně přezkoumány?)

Dr. Hamer tak měl opět smůlu.
A ta ho ve věci zahájení habilitačního řízení na univerzitě v Tübingenu provázela v podstatě až do jeho smrti.

Přitom za plentou se současně odehrávala diametrálně odlišná verze příběhu:
Správnost Hamerových přírodních zákonů si univerzita totiž hned zkraje osmdesátých let v tichosti ověřila.
Páni profesoři tak po celou dobu věděli, že je „nová medicína“ správně...

-----------------

Po několika letech od objevu se dostal Dr. Hamer „pod ochranu" tajných služeb.
Přišel o oprávnění vykonávat povolání lékaře a naturopata.
Licence mu byla odebrána již v roce 1986.
V odůvodnění stálo, že je očividné, že "není odhodlán ani ve stavu odvolat
Železné pravidlo rakoviny a obrátit se" (myšleno ke školské medicíně).
Přesto mu pravidelně přicházely nabídky k revizi pod podmínkou, že vše odvolá.
Neodvolal.

Párkrát šlo Dr. Hamerovi doslova o život.
Rovněž musel odolávat snahám oponentů zavřít ho do psychiatrického zařízení
a podrobit ho nucenému vyšetření. Štempl "paranoia" si přál leckdo.

V roce 1997 byl Dr. Hamer poprvé zatčen.
K tíži mu bylo přičteno porušení tzv. Heilpraktikergesetz,
zákona, který vznikl v éře Adolfa Hitlera a jehož smyslem
bylo zadusit konkurenci školské medicíny již v jejím zárodku.

Když pak na jaře 1998 dozrál čas začít vyjednávat o předčasném propuštění, bylo Dr. Hamerovi sděleno,
že ho propustí pod jednou podmínkou – musí stáhnout své odvolání.
S tím Dr. Hamer souhlasil.
V tu dobu se také dozvěděl, že mu jedna univerzita v cizině navrhuje habilitační řízení...

A proč se „elity“ nakonec rozhodly dát habilitaci zelenou?

Patrně proto, že univerzita v Tübingenu svým neústupným jednáním riskovala ztrátu reputace.

Pro tento účel byla vybrána jedna z nejmenších a nejméně významných univerzit v Evropě. Ta trnavská.

Slováci k tomu přistoupili pragmaticky. Neměli co ztratit. Ba právě naopak.
Země stála tou dobou před uzavřením dohody ohledně přijetí do Evropské unie a představitelům státu
bylo řečeno, že pokud bude věc vyřízena tak, jak je žádoucí, odměna je nemine...

Dr. Hamer od samého počátku tušil, že půjde o habaďůru a že jeho práce bude falsifikována.
Domníval se, že cílem je vyplodit dokument, který by potvrzoval, že jeho objevy odmítla nějaká vědecká instituce.
Potom by totiž měli od něho (nejen) v Tübingenu svatý pokoj...

Přesto cítil, že má šanci.

Musel však zajistit verifikaci na pacientech ještě před zahájením samotného habilitačního řízení...

Vstříc mu vyšli v Onkologickém ústavu sv. Alžběty v Bratislavě a na okologickém oddělení Nemocnice v Trnave.

O tom, co ověření správnosti GNM® na Slovensku předcházelo, jak to celé probíhalo
a jaké dozvuky tento akt měl, si můžete přečíst níže.
Autorka textu Mag. Ewy Leimer, pravá ruka Dr. Hamera, byla u toho.
(Text je převzatý, nedělala jsem v něm žádné úpravy vyjma nového rozčlenění do odstavců.)

V Trnave byla správnost Hamerova medicínského systému
ověřena na 7 případech a 20 nemocech.

Dr. Hamer pacienty neznal, nikdy předtím je neviděl.

Ověření byli přitomni:
- prorektor pro vědu, výzkum a zahraniční vztahy na univerzitě ve slovenské Trnavě
- děkan Fakulty zdravotnicví a sociální práce Trnavskej univerzity v Trnave
- 10 dalších profesorů.

Ověřovací listinu podepsali:
prof. MUDr. J. Pogády, DrSc., psychiatr a předseda komise
prof. MUDr. V. Krčméry, DrSc., děkan Fakulty zdravotnicví a sociální práce Trnavské univerzity
doc. RNDr. Josef Mikloško, DrSc., prorektor pro vědu, výzkum a zahraniční vztahy.

Český překlad ZDE. 

-----------------

A nyní už ono vyprávění Ewy Leimer:

„Doktor mne požádal, abych opět zajela do Trnavy a dohodla tuto možnost.

Mezitím jsem byla na Slovensku několikrát a spřátelila se se sekretářkou Kati Bustinovou. Tato známost se ukázala velmi prospěšnou.
Kati se z velké míry zasloužila o to, že byla provedena verifikace přírodních zákonů. Ze začátku se zdálo, že to nepůjde zařídit...

Nejdříve mne Kati se souhlasem MUDr. Mikloška kontaktovala s onkologem, MUDr. Krčméry. Podařilo se ho zastihnout na chodbě na Universitě. Protože pracoval delší dobu v německé klinice v Bavorsku, mluvil plynně německy. Podal mi ruku na uvítanou a řekl: " ˇA to jste Vy (vypadalo to, že o dr Hamerovi se už na Universitě mluvilo) - My víme, že on (dr Hamer) má pravdu, ale je s tím padesát let napřed".

Poté mne nasměrovali na doktora Jurga, který pracoval na onkologické klinice v Trnavě. Dr. Jurg ze začátku nechtěl souhlasit s provedením verifikace na pacientech, protože tvrdil, že provedení CT mozku pro takový počet osob je nákladné a Universita si to nemůže dovolit.

Několikrát jsem jela z Vídně do Trnavy a zpět a předávala jsem doktorovi Hamerovi informace, jak se věc posouvá. Když se doktor Hamer dozvěděl, že Universita nechce souhlasit s provedením CT, řekl mi (telefonicky), abych navrhla doktorovi Jurgovi, že zajistíme pro pacienty autobus a převezeme je na vídeňskou radiologii. Dr. Jurg se nejpravděpodobněji za tu nabídku zastyděl a nakonec rozhodl,
že CT provedou na území Slovenska...

Konečně po mnoha dohodovacích návštěvách s doktorem Jurgem souhlasila Trnavská universita s návrhem doktora Hamera.
Tímto způsobem dospěla záležitost, která ze začátku vypadala, že je nemožné ji zařídit, ke zdárnému konci.

V srpnu 1998 přijel doktor Hamer na Slovensko, aby všechno dotáhl osobně.

Doktor Hamer měl pravdu. Nabídka Univerzity nebyla poctivá. Šlo pouze o "vyprodukování" universitního dokumentu,
který by vyvrátil správnost jeho objevu.

že Universita dostala úkol pouze svrhnout doktora v habilitačním řízení.

Ze Slovenska odjel doktor natrvalo do Španělska. Od té doby až do smrti žil ve vyhnanství.
Nejdříve ve Španělsku a později až do smrti v Norsku.

Dr. Hamer neodkladně zveřejnil pozitivní výsledek verifikace na internetu (tehdy na stránkách Helmuta Pilhara).
Už následující den se v oficiálních mediích ukázaly články, které obviňovaly Dr. Hamera o padělání...
no a samozřejmě informace, že habilitační řízení skončilo pro doktora nepříznivě.
‚Elity‘ už před habilitačním řízením věděly, že skončí neúspěšně,
ale o pozitivní provedené verifikaci se dozvěděly pouze časem... a to neměly v plánu.“

Zdroj: EvaLeimeroHamerovi.pdf
(Text najdete na webu manželů Bělousovových v sekci Germánská nová medicína.
Děkujeme za překladatelskou práci p. Bolka z polštiny do češtiny.)